Stručně ke smyslu EU

Myslím si, že Evropská unie má následující tři základní funkce. Podle nich také můžeme poměřovat smysl různých opatření i celkové směřování Unie.

1) Chránit naše životy

Abychom neměli strach, kdy se zase do sebe pustí dvě evropské země kvůli hospodářské krizi nebo nacionalismu. Abychom čelili změně klimatu nebo globálnímu organizovanému zločinu společně.

2) Zjednodušit naše životy

Abychom mohli volně cestovat po Evropě, vzdělávat se i pracovat, bez složitého papírování kvůli uznání diplomů, přenosu zdravotního pojištění nebo důchodu. Abychom nemuseli pořád měnit peníze, luštit etikety výrobků z jiných zemí, nebo se plahočit vlakem z jednoho evropského města do druhého nesmyslně dlouho.

3) Zlepšit naše životy

Abychom pracovali i odpočívali v důchodu za důstojných podmínek, žili dlouho a zdravě ve zdravém životním prostředí a zdravé (demokratické, soudružné, aktivistické a otevřené) společnosti. Abychom nebyli otroky peněz a investovali mnohem více do rozvoje lidského kapitálu, včetně vzdělávání, vědy a kultury. Abychom se neuzavírali sami do sebe a dokázali pomoci i ostatním lidem mimo Evropskou unii, protože jejich životy jsou s těmi našemi provázané více, než bychom si mysleli.

Co pro mě Evropská unie znamená

My všichni jsme formováni zážitky z dětství a výchovným působením osob nám v tomto věku nejbližších. Ač to může znít jako klišé, můj charakter a způsob, jakým nazírám svět kolem sebe, byly ovlivněny především až filmovou láskou, kterou k sobě chovali mí rodiče a která jim umožnila překonat některé těžké životní okamžiky, jež jsem už jako dítě dokázal vnímat a sdílet spolu s nimi.

Narodil jsem se v Praze, po otci Palestinec a po matce Čech. Ve svých pěti letech jsem se ale s rodiči na dva roky přestěhoval do palestinského uprchlického tábora v Irbidu, Jordánsku. Zkušenost z prostředí chudých a málo vzdělaných, současně nesmírně přátelských a obětavých lidí spolu se zkušeností s následky nedemokratického a tvrdého režimu tehdejší monarchie, hrály podstatnou roli v procesu vytváření mých hodnot a ideálů. Obdiv k moudrosti a důležitost neustálého vzdělávání, úcta a láska k životu, zřeknutí se násilí, úcta k rozdílům a odlišnostem jak jednotlivců tak celých kultur, touha po spravedlnosti, solidarita s lidmi, kteří měli v životě méně štěstí a odpor k přetvářce a aroganci moci – to jsou vlastnosti a ideály, které jsem začal postupně vyznávat a snažil se je aplikovat v praxi. Bohužel, jsou to také ideály, kterým se dnes mnoho cyniků již pouze zasměje s neurčitým odkazem na „(ne)realismus“ nebo „naivitu“.

Jako milovník dějepisu a historie jsem jako všichni školou povinní lidé roky a roky naslouchal vyprávěním o evropských válkách, o nesmírném a zbytečném utrpení, které si Evropané kontinuálně působili (a které působili ne-Evropanům) už od okamžiku, kdy byli schopni udržet v ruce zbraň. Většinou v té samé ruce, kterou také sepisovali krásné milostné sonety a utopické traktáty, kterou tesali dech beroucí sochy a malovali nadčasové obrazy. Absurdnost a krutost brutalit, které vyzařovaly z evropského kontinentu a které kulminovaly v první polovině 20. století dvěma světovými válkami, na mě, byť jako nepamětníka, hluboce zapůsobily.

Evropská unie se narodila právě z trosek druhé světové války, v době, kdy Evropané konečně pochopili, že s rostoucí účinností nových zbraní a možnostmi národních států mobilizovat v podstatě celou populaci pro válečné účely, už nelze setrvávat ve vzorcích chování let minulých a organizovat mezinárodní vztahy podle stejných principů jako do té doby.

Zastánci okamžitého vytvoření evropské federace (jakýchsi Spojených států evropských) ale museli ustoupit racionálnější pozvolné integraci evropských zemí s otevřeným cílem konečné podoby evropského politického upořádání. Zatímco sjednocování evropských občanů a politické sbližování byly vždy primárním cílem zakladatelů Unie, evropská integrace začala od společného trhu (tedy dozorem nad) uhlí a oceli (dvě suroviny tehdy nutné pro rozpoutání války) přes další ekonomické sektory.

Projekt Evropské unie mě vždy nesmírně fascinoval a přitahoval. Je to projekt světově unikátní, a ano, dalo by se říci, že ve své době považovaný ostatními státy za naivní. Ukázal se ale být nadčasový, ukázal mnoha regionům světa, že to jde i jinak – bez válek. Že lze spoutat destruktivní síly národních států do nadnárodní entity, která je něčím víc než pouhou (často neefektivní) mezinárodní organizací a současně něčím menším než novým velkým superstátem, který by, teď už ale ve světovém měřítku, pouze znovuvytvořil stejné podmínky, které v Evropě vedly ke krvavým konfrontacím. Je to projekt, který ukázal, že i národy po staletí k sobě nepřátelské dokáží žít v míru bok po boku, dělit se o své úspěchy a společně čelit neúspěchům.

Přese všechny problémy, které jsou Evropské unii vyčítány, si myslím, že je třeba tento projekt neustále zdokonalovat, a ne ho rozebrat a pohřbít. Evropská unie je neustále ve vývoji a lidem často připadá neznámá, nečitelná nebo dokonce nepřátelská. Svůj díl odpovědnosti za některé negativní emoce, které Unie u části veřejnosti probouzí, nesou i domácí politici, kteří často svalují některé nepopulární kroky nebo svá vlastní pochybění na Brusel, popřípadě Bruselem mávají jako rudým hadrem, aby odvedli pozornost od své vlastní neschopnosti. U některých lidí se tak vypěstovala představa Bruselu jako líhně milionů svévolných a nekontrolovatelných úředníků, kteří spoutávají Evropanům jejich svobody a nepřiměřeně zasahují do jejich životů. Málokdo si je pak vědom skutečnosti, že počet evropských úředníků je v relevantním porovnání (tedy v oblasti kompetencí a počtu obyvatel na úředníka) nižší než v případě drtivé většiny národních byrokracií členských států. Málokdo si také uvědomuje, že evropské legislativní procesy, stejně tak jako celý integrační proces, drží pevně v rukou jednotlivé národní vlády, které mají v Unii stále konečné slovo. Jsou to vlády, které si my sami volíme.

Když ale odhlédnu od mnoha dílčích polemik, argumentů a kontra-argumentů o smyslu Evropské unie, jsou pro mě osobně nejdůležitější dva principy, na kterých Unie stojí: kompromis a konsensus.

Tyto principy jsou nepostradatelné jak v osobním životě, tak i v politice. Oba jsou také často zdrojem frustrace českých politiků, kteří se s nimi v českém politickém prostředí jen málokdy setkávají. I když mohou být kompromisní a konsensuální politická jednání časově náročná a vyčerpávající a jejich výsledky mnohdy ne zcela uspokojují všechny zúčastněné strany, jsou jedinou možností jak se civilizovaným způsobem dohodnout a postoupit vpřed. Je třeba dodat, že i přes čím dál větší možnosti rozhodovat v evropských legislativních procesech hlasováním kvalifikovanou většinou, zůstávají v praxi oba principy základním stavebním kamenem evropské integrace.

Evropská integrace měla mimo jiné u evropských politiků a úředníků za následek vytvoření tzv. koordinačního reflexu. Zjednodušeně jde o to, že kdykoli je daný člověk konfrontován s nově nastalou situací evropského (ale i národního) významu, pomyslí si nejdříve: jaký názor by na tuto věc měli mí evropští kolegové? Jedná se tedy o jakýsi druh empatie, snahy předvídat názory ostatních a vidět danou problematiku i jejich očima

Koordinační reflex je jedním z přínosů evropské integrace, kterého si velmi cením, byť si ho vypěstovala jen určitá skupina lidí pracovně zapojených do fungování evropských institucí. Spolu s větší mobilitou Evropanů (např. díky studijnímu programu Erasmus), větším množstvím „přeshraničních lásek“, provázaností evropských sdělovacích prostředků, ekonomik a kulturních vlivů a spolu se zakotvením základních evropských hodnot (demokracie, právní stát, dodržování základních lidských práv, trvalý mír, svoboda, rovnost a solidarita) ve všech aktivitách Unie, vytváří tento koordinační reflex zárodek evropské identity. Identity, která nenahrazuje identitu národní, ale doplňuje ji a vhodně vyvažuje.

Jako člověk, který se plně ztotožnil s výše zmíněnými evropskými a unijními hodnotami, který byl od dětství vychován v pluralitě identit a v multikulturním prostředí a který věří, že slovo „idealista“ by nemělo být v dnešním světě nadávkou, ale motorem pro nikdy nekončící usilování lidstva o sebezáchovu a sebezdokonalení, považuji za důležité proces evropské integrace podporovat a aktivně jej ovlivňovat.

Proto bych rád Vás, čtenáře a voliče, požádal o důvěru ve své kandidatuře do Evropského parlamentu.